O instruktorském kurzu už se debatovalo ještě dlouho předtím, než nám vůbec bylo patnáct. Mezi kamarády to bylo častým tématem konverzace. Kdo pojede na tábor, kdo by chtěl mít družinku, jestli se vůbec všichni sejdeme na táboře za pár let… Záviděli jsme starším, kteří to už měli za sebou.
Já osobně jsem se Instruktoráku trochu obávala, přišlo mi nemožné splnit závěrečné testy s tak časově krátkou přípravou. Ale na podzim roku 2019 jsem jela, původně nás mělo být z oddílu víc, ale nakonec jsem to byla jenom já. Bylo to něco pro mě úplně nového, jet někam s dosud neznámými lidmi a k tomu úplně sama.
První schůzku ještě před celým pobytem jsme měli tak týden předtím. Poprvé jsme se tam všichni poznali v počtu 24 lidí od 14 až do 16 let. Hráli jsme něco málo z poznávacích her a po rozdělení na skupinky jsme se vrhli na naše vůbec první přednášky. Dostali jsme vždy k přednášce brožuru s celým tématem obsaženém uvnitř na pozdější studium. Výklad byl zajímavý a těch průměrně devadesát minut uběhlo rychle. Nemělo to s nudou ve škole nic společného. Ke konci schůzky nám byly poskytnuty potřebné informace na blížící se víkendový kurz. A tak jsme všichni pocítili blížící se “nevyhnutelné”, ať už jsme tam jeli ze své vůle nebo s tím, že jen potřebujeme klasifikační papíry a nebo z donucení.
Víkendový kurz začal v pátek ráno, kdy jsme se všichni dostavili na Krajskou radu Pionýra a následně se hromadně přemístili na místo, kde se celý prodloužený víkend konal. Musím říct, že už po první schůzce jsem si našla kamarády, takže cesta byla opravdu upovídaná. Vlastně jsme se všichni bavili dohromady a navzájem se víc a víc poznávali.
Už po ubytování na faře v jedné obci nás hned odpoledne čekaly přednášky. Samozřejmě, že to nebylo jen o přednáškách. Vedoucí pro nás měli vymyšlený i skvělý program, který vyplňoval prostory mezi přednáškami. Byly to hry poznávací, naučné, akční i se scénkami. Museli jsme pracovat v kolektivu, spoléhat se jeden na druhého, ale zároveň potom i sami na sebe. Chodili jsme spát pozdě, protože program byl tak nabitý, že nebylo možné jít spát ještě tentýž den. Ale co, nevadilo nám to. Teda potom druhý den bylo občas těžké neztratit pozornost, ale pořád jsme ještě měli ty brožurky.
Nutno říct, že přípravy na zkoušku, pokud nepočítám výklady, nebyly nijak velké. Vlastně v mém případě… a v případě i více ostatních… nebyly žádné. Klíčem bylo hlavně poslouchat vše, co nám vedoucí říkali, nebylo možné si vše zapamatovat, ale vytěžit z toho aspoň co nejvíce, protože kdo ví, jestli by ten volný čas na studium opravdu byl. I když snaha o minimální pročtení byla, o půl třetí ráno před zkouškou bychom stejně na nic smysluplného nepřišli.
V neděli už bylo trochu poznat napětí ostatních, ale oproti třeba maturitě to nic nebylo. Test se psal po obědě. Bylo to opravdu formální, což mě lehce zaskočilo. Byla jsem nejistá, protože jsem neměla tušení, kolik mi z toho všeho v hlavě utkvělo. Naštěstí otázky v sobě neskrývaly nijaké záludnosti a odpovědi na těch pár papírů za hodinu limitovaného času byly zrealizovatelné.
Během opravování jsme se balili, uklízeli a sdíleli si naše dojmy a navzájem se všichni podporovali, což nás ještě všechny více sblížilo. Sdělení výsledků bylo plné napětí a strachu v očích, následně i radosti z úspěchu a samozřejmě i zklamání. Ale ti, kterým se to nepovedlo, dostali ještě možnost si to zlepšit.
Pro mě osobně to byl nezapomenutelný zážitek, který měl v sobě opravdu trochu od všeho. Poznala jsem spoustu skvělých lidí a našla si nové přátele. A nakonec těm zkušenostem, kterých jsem nabyla, se nic nevyrovná. A ten papír, kde je napsané vaše jméno, stejně nic zas tak důležitého neznamená.