Milí čtenáři, jednou jste se mě ptali, jestli jsem vám vyprávěl všechno, co byste měli vědět o mých dobrodružstvích. To, co jsem vám vyprávěl, byla pravda, ale možná jsem vám neřekl všechno. Jsem teď starý, a nejsem stejný Hobit jako kdysi… Myslím, že je čas, abyste se dozvěděli, co se skutečně stalo… Začalo to dávno, v jedné zemi daleko na východě. V zemi, jakou v dnešním světě nenajdete…
Jeden den se konal v našem Kraji v Hobitíně veliký festival. Na tento festival se vždy všichni Hobiti těšili. Specialitou tohoto festivalu vždycky byly veliké ohňostroje, které zajišťoval náš velice dobrý přítel Gandalf. I letos se u nás v Hobitíně objevil a všechny nás mile překvapil. Toho rána jsem odpočíval na lavičce před svou hobití norou a užíval si klidu, míru a zvuků přírody. V ten moment se ale před mým domečkem objevila banda menších hobitků, kteří nevěděli kudy kam na festival, a tak jsem jim pomohl je doprovodit. Festival jsme si všichni náramně užili, proto už jsem večer jenom odpočíval ve svém křesle v pohodlí své nory. Z ticha mě ale vyrušilo zaklepání na dveře…kdo by to mohl být tak pozdě večer?, pomyslel jsem si, a tak jsem se šel podívat. Otevřel jsem dveře, a tam trpaslík. Nevěděl jsem, kdo to je ani co tu dělá, ale najednou se rozešel do mého domečku a zamířil přímo do kuchyně k jídlu. Nechápavě jsem stál v kuchyni, když v tom zazvonil znovu zvonek. A ejhle, další trpaslíci. Takhle se mi do kuchyně navalilo plno trpaslíků odnikud a já jsem pořád nechápal, o co jde. V neposlední řadě se u mých dveří objevil i Thorin Pavéza…vůdce všech trpaslíků. Zjistil jsem, že jim byl drakem Šmakem ukraden jejich domov a oni se vydávají na cestu, aby ho získali zpět. Původně se mne ptali, zda jim v tom nepomůžu, ovšem jak jsem byl zaskočen jejich přítomností, nebyl jsem schopen vydat ani hlásku. V ten moment se trpaslíci otočili, řekli, že už mou pomoc nepotřebují, že jsem k ničemu a odešli. Ten večer mi to vrtalo hlavou a nedalo mi to spát. Přemýšlel jsem nad jejich slovy, a nakonec jsem se rozhodl, že jim pomůžu. Doběhl jsem je, ale oni řekli, že pokud chci k nim do výpravy jako lupič, musím se jim prvně prokázat. To se mi povedlo získáním potřebného klíče k odemčení osamělé hory (domova trpaslíků), ale potom jsme zjistili, že nevíme, kudy kam. Sice jsme měli mapu, ale ta byla napsána runami, kterým jsme nerozuměli. Dalo nám to obrovskou práci, ale po relativně dlouhé době luštění a hledání významu run, se nám povedlo cestu rozluštit. Teď už jsme věděli kudy kam, a tak jsme se mohli začít chystat na cestu. Nasbírali jsme si zásoby jídla, přivedli jsme si poníky, a nakonec jsme si vyrobili i zbraně na cestu. Přece jenom, po cestě na nás číhalo veliké množství skřetů a jiných nepřátel. Tak, a mohli jsme vyrazit. Poté, co jsme vyrazili, si najednou trpaslíci začali mezi sebou přehazovat měšce se zlaťáky. „O co tu jde“ zeptal jsem se Gandalfa. „Aaale, vsázeli se, jestli přijdete nebo ne. Většina vsázela, že ne. Ovšem já, milý příteli, jsem ani na vteřinu o vás nepochyboval“ odpověděl Gandalf. Inu, úsměvný začátek cesty.
Jak jsme tak pokračovali v cestě, z ničeho nic se před námi objevil Radagast, Radagast Hnědý. Byl velice vyděšený a mluvil páté přes deváté. Když se uklidnil, vypadlo z něj, že okolní les a veškerá zvířata v něm napadla mocná a černá magie. To vůbec neznamenalo nic dobrého. Bohužel nám to překazilo plán pokračovat dál v cestě, protože celý les a veškeré cesty v něm byly zamořené a nebylo možné se přes to dostat. Jedinou možností tedy bylo najít potřebné věci pro vytvoření léku. Tyto části léku jsme posbírali po okolí, smíchali je dohromady a vyřkli mocné zaříkávadlo, které momentální černou magii vyhnalo pryč. Konečně, mohli jsme pokračovat dále. Cesta byla dlouhá, teplo úmorné, a tak jsme se večer rozhodli přenocovat v lese. Dělali jsme si večeři, když v tom jsme zjistili, že nám chybí pár poníků. Šel jsem je hledat a zjistil jsem, že nám je ukradli zlobři. Přemýšlel jsem, co teď budu dělat, protože bez poníků se dál nedostaneme. No…musel jsem to zkusit. A tak jsem se jim potichoučku vydal na pomoc. Plížil jsem se pomalu a potichu když v tom jsem uslyšel dupání…ajaj, další zlobr něco přinesl. Ach NÉÉ! To byly moji kamarádi trpaslíci. Zlobři je zajali. Pokusil jsem se ze všech sil je vysvobodit, aby si je zlobři neuvařili k večeři, když v tom se objevil Gandalf a posvítil na ně posledními paprsky slunečního svitu. JOO! Zlobři zkameněli. Dobrý nápad Gandalfe! Vrátili jsme se k večeři, kde jsme nabrali potřebné síly a kde jsme zároveň procvičili i své bojové schopnosti mezi sebou.
Další den ráno jsme poklidně pokračovali v naší nekonečné cestě. Došli jsme až na místo zvané Roklinka. Sídlo elfů. Původně trpaslíci nechtěli do Roklinky vůbec jít, ale Gandalf na ně ušil boudu. Neřekl jim, kam jdeme, až jsme se najednou ocitli u nich. Thorin byl velice naštvaný, protože neměl moc dobré zkušenosti s elfy. Nikdo to nečekal, ale z ničeho nic se strhla bitka mezi trpaslíky a elfy. Naštěstí to po chvilce Gandalf zastavil s tím, že je zbytečné se mezi sebou bít, když jsme na jedné vlně a že stejně zapadá slunce a my nemáme jinou možnost, kam přes noc jít. Tak jsme tedy souhlasili. Nechali jsme elfy, aby nás pohostili a postarali se o nás. Ráno jsme se poklidně nasnídali, vytvořili jsme si na památku elfí korunky a pokračovali jsme dál v cestě. V tento moment se však daly do pohybu jisté temné síly. Skřeti. Král skřetů se totiž dozvěděl, že naše výprava táhne do Ereboru k Osamělé hoře. To však nemohl král skřetů nechat jen tak, a proto vyslal zprávu jednomu z nejzabijáčtějších skřetů pod sluncem, Azogovi. Jakmile král skřetů poslal pro Azoga, vydal mezitím příkaz svým poddaným skřetům, aby nás zajali. Bohužel se tak i stalo. Najednou nás obklíčila tlupa skřetů, která nás předvedla před krále. Chtěl od nás vyzvědět, co tady pohledáváme a kam máme namířeno. Samozřejmě jsme mu nic neřekli a když nás chtěli skřeti začít mučit, opět se tam objevil z ničeho nic náš zachránce Gandalf a s jeho pomocí se nám podařilo uniknout do skřetích tunelů. Sice jsme unikli skřetům, ale jejich tunely byly neskutečné. Bylo jich mnoho a my jsme nevěděli, kudy kam. Jak jsme tak bloudili, narazili jsme na skryté podzemní jezero, kde seděl jakýsi tvor. Glum. Vypadal velice…jak to říct, no vypadalo to, jako by tam už nějaká léta ve skřetích tunelech přežíval. A tak jsme se ho zeptali na cestu s nadějí, že nám pomůže. Nikoliv. Glum nám pomoci nechtěl jen tak. Měl podmínku, že nad ním musíme vyhrát v hádankách. Pokud by se tak nestalo, dal by si nás k večeři. Nezbývalo nám nic jiného než souhlasit. Jak jsme tak hádali a hádali, nakonec jsme si opravdu cestu ven vyhádali. Začali jsme prchat pryč ze skřetích chodeb. Vyběhli jsme ven, když v tom jsme uslyšeli vrrčí zavytí. Skřeti nás začali hledat. Utíkali jsme dál, když tu najednou cesta skončila a my se ocitli na konci obrovské skály. Jedinou možností, kam se schovat, bylo vylézt na nejbližší stromy. Ach ne! Azog se zjevil. Thorin to nemohl nechat být, a tak seskočil ze stromu a vydal se vstříc Azogovi, jeho dávnému nepříteli. Chtěl ho zabít. Jak tak spolu bojovali, Azog najednou přemohl Thorina a odhodil ho na zem. Nemohl jsem to tak nechat být, a tak jsem běžel Thorinovi na pomoc. Sekl jsem Azoga mečem, kvůli čemuž se naštěstí vrrci i se skřety a Azogem stáhli pryč. Určitě to nebyla konečná, ovšem pro ten moment jsme měli klid.
Jakmile se Thorin vzpamatoval, šli jsme dál. Cesta vedla do Temného hvozdu. Temný proto, že byl zasažen temnými silami. Jinudy cesta nevedla, a tak jsme šli. Temnota se nám vkrádala do mysli, když v tom najednou jsme byli z ničeho nic obklíčeni lesními elfy. Kdy se to stalo? Nevíme. Dovedli nás do svého zámku, kde nás zavřeli do vězení. Co teď? Nemáme jak utéct… Jsem přece lupič, pomyslel jsem si v hlavě, nějak se musíme dostat ven. A tak jsem při první příležitosti uloupil nenápadně klíče od věznice a všechny nás dostal ven. Nalezli jsme do sudů (byla to jediná možná cesta ven) a spustili jsme se na řeku. Za chvíli však bylo v zámku rušno, protože zjistili, že jsme pryč. Začali po nás střílet do sudů, ale my jsme jim naštěstí po řece uplavali. V moment, co jsme vylezli na konci divoké řeky ze sudů na břeh, jsme zjistili, že byl Kili (jeden z trpaslíků) střelen jedovatým šípem do nohy. Jed se mu postupně dostával do krve, takže jsme museli rychle začít jednat. Přemýšleli jsme, co teď, když jdou po nás skřeti i elfové a Kili byl postřelený. Najednou se u nás zjevil Bart, převozník z Jezerního města. Poprosili jsme ho, zda by nás nemohl převézt do bezpečí města, ovšem on řekl, že bez peněz ani ránu. Takže jsme museli sesumírovat veškeré zbylé peníze, co nám zbyly, a uplatit ho. VYŠLO TO! Jakmile jsme byli v bezpečí města, konečně jsme mohli pomoct chudákovi postřelenému Kilimu. Nasbírali jsme nejrůznější léčivé bylinky a připravili mu z nich silný léčivý odvar. Naštěstí to zabralo a my mohli dál pokračovat. No jo, ale elfové nám zabavili veškeré zbraně a my jsme neměli nic. Jedinou možností bylo získat nějaké zbraně z městské zbrojnice. Ačkoliv jsme se snažili potichu a nepozorovaně, stejně nás přistihla městská stráž, která nás předvedla před starostu. Starosta měl dvě možnosti – buď nám pomoct v cestě a získat část bohatství na opravu města nebo nás na dobro zavřít do vězení. Starostu jsme naštěstí přemluvili a pomohl nám sbalit veškeré potřebné vybavení, půjčil nám loď a my mohli vyplout přes jezero k hoře. Toto putování k hoře bylo zdlouhavé, ale každá cesta má svůj cíl. I my jsme úspěšně dorazili k hoře. Teď už zbývalo „jenom“ najít klíčovou dírku, vejít do hory, najít královský drahokam Arcikam a zabít draka. Málo úkolů. To nás však nezastrašilo, klíčovou dírku se nám po chvilce podařilo najít a teď nastala moje chvíle…uloupit spícímu drakovi z hory Arcikam. Jak jsem se tak plížil horou, potichoučku, polehoučku, tak jsem Arcikam našel. Byl to veliký zářivý drahokam, který v sobě nesl veškerou moc bohatství v hoře. Ačkoliv jsem se moc snažil draka nevzbudit, nepovedlo se. Drak Šmak se vzbudil. Obrovský drak se naštval, vyletěl z hory a zamířil k Jezernímu městu. Chtěl ho celé zničit. To jsme nemohli dopustit, a tak jsme rychle začali vytvářet třaskavý oheň proti drakovi a hledat černý šíp. To jediné mohlo draka zastavit. Jak jsme měli všechno nachystané, šli jsme do boje. Boj byl neúprosný, dlouhý a náročný, ale nakonec se nám podařilo draka trefit černým šípem přímo do srdce a získat tak Osamělou horu, bohatství a bezpečí v hoře a Jezerním městě zase zpátky. Večer už se pak jenom konaly vítězné oslavy a já se mohl následující dny vydat zpátky na cestu domů.

Tak, tohle by bylo celé vyprávění o mé pouti, o velikém dobrodružství a o novém přátelství s trpaslíky. Na viděnou u dalšího dobrodružství. Váš Bilbo Pytlík.